Dům V Luhu
vyznání spisovatelky Ireny Obermannové
Není na světě moc domů, ke kterým mám vztah. A žádný není můj. Nejenom proto mě k domu V Luhu váže silné pouto. Skoro jako bych se nekamarádila jenom s jeho majitelkou, ale i s ním. Chodím sem od patnácti. Pamatuju majitelčiny rodiče i nájemníky, pamatuju jabloň na zahradě i tajemství, které v sobě celé tohle místo uprostřed města nese. Skoro by se chtělo říct - zastavil se tu čas. Jenomže to není přesné. On se tu nezastavil, je tady stále přítomný, jako by zde více než jinde bylo patrné, že život se skládá z minulosti, přítomnosti a budoucnosti. Tady se nemodernizuje, alespoň ne ve vulgárním smyslu slova. V Luhu se nalézá nový význam, nové souvislosti... Jako by tu vedle sebe stála domácí zavařenina staré paní Zelenkové a syrová černá ocel architektky Daniely Polubědovové a vzájemně se doplňovaly. Dům V Luhu dnes získal přízvisko designový, ale to jen proto, že slova na něj nestačí. Když do něj vejdu, připadám si, jako bych vstoupila do obrazu a stala se jeho součástí.
foto : Pavel Bílek